Ne každou bitvu má smysl hrát

Jedna z nejdůležitějších vět, které vám advokát může říct, zní: „Tohle nehrajte.“

Neříká to proto, že byste neměli pravdu. Možná ji máte. Jenže pravda je v právu mnohem složitější kategorie, než se zdá, a i když ji máte, ještě z toho neplyne, že se vám vyplatí ji prosazovat.

¶ Pravda je subjektivní, dokud ji někdo neobjektivizuje

Většina klientů přichází s přesvědčením, že má pravdu, a ze svého pohledu ji obvykle skutečně má. Potíž je v tom, že protistrana přichází s úplně stejným přesvědčením.

Nemyslím to cynicky. Tak prostě právní systém funguje.

Právo nepracuje s „pravdou“ tak, jak ji vnímáme v běžném životě. Pracuje s tím, co lze prokázat: co je v dokumentech, co potvrdí svědci a co vyplývá z dalších důkazů. A mezi tím, co víte, a tím, co dokážete u soudu, bývá propast.

Pravdu v právu objektivizuje až rozsudek. Soudce je ale jen člověk. Čte spis, slyší svědky, hodnotí důkazy a rozhoduje podle skutkového stavu, který z předložených důkazů zjistí (§ 153 odst. 1 o. s. ř.). Co se nepodaří dokázat, jako by se pro soud nestalo.

S tím se nic nenadělá. Právo je pragmatický nástroj na řešení konfliktů a absolutní pravdu hledat neumí.

¶ Ekonomika sporu

Přijde klient. Dlužník mu nezaplatil tři sta tisíc. Smlouva je jasná, faktura po splatnosti, upomínky odeslané. Právně čistý případ.

Zeptám se: „Kolik jste ochotný investovat do toho, abyste ty peníze dostal zpátky?“

Na tu otázku spousta klientů nikdy nepomyslela. Počítají s tím, že právo funguje automaticky: podáte žalobu, soud rozhodne a peníze přijdou. Tak jednoduché to ale není.

Zaplatíte soudní poplatek a právní zastoupení. Strávíte čas na jednáních místo v práci. Možná budete potřebovat znalecký posudek. Když protistrana prohraje a nesouhlasí, přijde odvolání, a když rozsudek sám nestačí, exekuce. A pak je tu reálné riziko, že dlužník nemá z čeho platit a vy nakonec vlastníte pravomocný rozsudek, který vám střechu neopraví.

Pravda, když vyhrajete, soud vám přizná náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). U žaloby na plnění, třeba na zaplacení, ale zpravidla jen tehdy, pokud jste dlužníkovi alespoň sedm dní před podáním žaloby zaslali výzvu k plnění (§ 142a o. s. ř.). Náhrada nepokryje váš čas a nemusí odpovídat odměně, kterou skutečně platíte svému advokátovi. Když prohrajete, platíte náklady i protistraně. A hlavně: náhradu musíte od dlužníka vymoci stejně jako samotný dluh, takže pokud nemá z čeho platit, nedostanete zpátky nic.

Někdy je odpověď jasná: ano, hrajte to. Částka je vysoká, důkazy silné a protistrana solventní. Jindy ale, a říkám to zcela otevřeně, zní odpověď ne. Dohodněte se na padesáti procentech a jděte dál, nebo to pusťte úplně. Kolik vás advokát stojí a kolik vám soud vrátí, jsem podrobně rozebral v článku Odměna advokáta v řízení: kdo a v jakém rozsahu vám ji vrátí. A nezapomeňte, že u některých nároků může mezitím uplynout promlčecí lhůta, což kalkulaci úplně otočí.

¶ Bitevní pole, která má smysl vyklidit

U některých sporů je nejlepší strategie neválčit. Pak má často smysl zvážit mediaci nebo jiné fórum místo klasického soudního řízení.

Typicky když je protistrana finančně silnější a chystá se vás procesně vyčerpat. Když jsou vaše důkazy slabší, než si myslíte. Nebo když je vztah s protistranou důležitější než předmět sporu, třeba u obchodního partnera, se kterým budete spolupracovat i potom.

A také když je výhra tak vzdálená a drahá, že ekonomicky nedává smysl ani při stoprocentní šanci na úspěch. Ta ostatně v právu neexistuje.

Vyklidit bitevní pole je strategické rozhodnutí. Jako v šachu: někdy obětujete figuru, abyste získali pozici.

¶ Proč vám to advokát neřekne

Řeknu to napřímo: ekonomickou motivaci vám žalobu rozmlouvat advokát nemá. Každá žaloba znamená práci, každé jednání fakturu a každé odvolání další hodiny.

Nechci tím říct, že jsou advokáti nečestní. Systém je ale nastavený tak, že řešení sporu vynáší víc než jeho prevence. Pokud si advokát tenhle střet zájmů nepřipustí, snadno začne reflexivně říkat „ano, podáme žalobu“, protože to klient chce slyšet a protože to přináší práci.

My to děláme jinak. Když za námi přijdete se sporem, první, co od nás uslyšíte, je: „Pojďme se podívat, jestli to má smysl hrát.“

¶ Právo jako pragmatický systém

Právo a spravedlnost nejsou totéž. Právo je soubor pravidel, kterými společnost řeší konflikty. Někdy tato pravidla vedou ke spravedlivému výsledku, někdy ne. A skoro vždy k výsledku, který je dražší a pomalejší, než by obě strany chtěly.

Než se do sporu pustíte, zkuste si odpovědět na tři otázky:

Kolik mě spor bude stát, i když vyhraju? Jaká je reálná šance, že dokážu, co tvrdím? A dostanu výhrou skutečně to, co chci?

Pokud vás odpovědi znepokojují, je čas promluvit si s někým, kdo vám řekne pravdu, i když ji slyšet nechcete.

¶ Na závěr

Advokát, kterého si najímáte, nemá bojovat za každou cenu. Má vám pomoct rozhodnout, které bitvy za to stojí a které ne.

Někdy je nejlepší právní rada ta, za kterou nezaplatíte ani korunu navíc: „Nechte to být.“ Pokud se přesto rozhodnete hrát, podívejte se ještě, co po soudu můžete a musíte v civilním sporu chtít. Procesní hygiena často rozhodne víc než samotné meritum. Proč se některé bitvy vyhrávají spíš psychologií a vyjednáváním než paragrafy (BATNA, kotvení, utopené náklady), vysvětluji v textu Paragrafy jsou jen základ: psychologie a taktika v právním sporu. Důvodů nehrát je ostatně víc. Někdy je protistrana iracionální a žádný rozumný tah hru neukončí, o tom píšu v článku S teroristy se nevyjednává. Jindy hrajete špatnou hru, třeba Monopoly tam, kde si myslíte, že jde o šachy; k tomu Šachy, poker, Monopoly a Člověče, nezlob se. A někdy problém vůbec není právní a potřebujete jiného profesionála, viz Advokát jako iluzionista.