Advokát jako iluzionista: kouzla, terapie, nebo PR? Co od nás klient skutečně potřebuje

Klient ke mně přišel s tlustým spisem a větou, kterou slyším častěji, než by člověk čekal: „Chci, abyste ho zničili.“ Po dvou hodinách rozhovoru bylo jasné, že soudní cesta by spor možná vyřešila, ale to, co klient potřeboval, by mu nedala. Potřeboval očistit své jméno na veřejnosti, a to je úkol pro PR. Potřeboval přestat trpět nespavostí a tlakem na hrudi, což patří lékaři a psychologovi. A potřeboval přesvědčit spoluvlastníka, že se „nezbláznil“ a má pro spor strategii. Tři problémy, které vypadají jako právní, a právo na ně odpověď nemá. Předchozí advokát vedl jeho spor tři roky a ani jednou mu neřekl: „Tahle vrstva je mimo mé řemeslo. Tu musíte řešit jinde.“

Takové případy nejsou výjimkou. V naší praxi opakovaně vidíme civilní spory, které se vlečou roky kvůli něčemu, co s právem souvisí jen okrajově. Spor je v nich symptomem a příčina leží jinde. Advokát, který tyhle dvě věci nerozliší, pak klientovi účtuje hodiny za léčbu, kterou diagnóza nepředepisuje.

Tenhle text je o hranicích advokacie: kdy je advokát skutečně potřeba a kdy se za jeho dveřmi skrývá práce pro psychoterapeuta, krizového komunikátora nebo mediátora. A o tom, proč je přiznání této hranice jednou z nejcennějších služeb, které dobrý advokát klientovi nabídne. Myslím si, že v české advokacii to děláme málo.

¶ Když máte v ruce jen kladivo

Abraham Maslow v knize The Psychology of Science (1966) poznamenal, že když máte jako jediný nástroj kladivo, svádí to zacházet se vším jako s hřebíkem. Klient, jehož obchodní konflikt přerostl v osobní krizi, drží v ruce kladivo celého systému. Okolí mu radí „obraťte se na advokáta“ a nikdo mu neřekne „sežeňte si tým“. Ten jediný ukazatel vede do mé kanceláře.

Pokud mám prázdný kalendář nebo zrovna nepřemýšlím, zakázku vezmu, posoudím právní stránku a začnu psát žalobu. Klient mi platí hodinovou sazbu, jako bych byl jediný, kdo mu může pomoci. Nikdo z nás nahlas neřekne, že žaloba vyřeší jen menší část toho, co ho trápí.

Americká odborná literatura pro tenhle pohled používá souhrnné označení comprehensive law movement. Susan Daicoff pod ním popisuje zhruba deset souběžných proudů, od terapeutické jurisprudence a restorativní justice po kolaborativní právo a specializované soudy řešící příčiny problémů. Spojuje je snaha řešit právní věci tak, aby to lidem, jichž se týkají, co nejméně uškodilo na duševní pohodě a vztazích (Scandinavian Studies in Law, 2006). Z toho vycházím i já: právní problém bývá součástí širšího lidského problému a kdo si toho nevšimne, může spor vyhrát a klientovi přesto nepomoci.

¶ Terapeutická jurisprudence a triáž

Nejvlivnější základ tohoto pohledu položili David Wexler a Bruce Winick pod názvem therapeutic jurisprudence, terapeutická jurisprudence (klíčový sborník Law in a Therapeutic Key, 1996). Netvrdí, že má právník dělat terapeuta. Upozorňují, že právo a jeho uplatňování má vedlejší účinky na duševní pohodu lidí, příznivé i škodlivé, a profese s nimi má počítat. Soudní spor může klienta psychicky zlomit, i když ho vyhraje. Dobrá mediace nebo rozumný smír mu naopak může ulevit, přestože přinese méně peněz, než by snad přiznal soud.

V praxi z toho plyne, že advokát potřebuje triáž. Pojem pochází z urgentní medicíny, kde se pacienti rychle třídí podle naléhavosti a podle toho, kdo je má ošetřit. V advokacii to znamená rozlišit, co je věc pro advokáta, co pro mediátora, co pro PR agenturu a co pro psychoterapeuta. Kdo s klientem mluví první, měl by to umět.

Klient obvykle přichází se směsí těchto vrstev a často sám neví, kde leží jádro. Advokát má proto dva úkoly: poznat, které vrstvy jsou ve hře, a ještě před první fakturou klientovi říct, kterou z nich umí řešit on a kterou ne.

Ekonomicky pohodlné to není. Část rozpočtu, kterou pošlu jinému odborníkovi, neutržím. Jsem ale přesvědčený, že klient, kterému řeknu „tohle je spíš pro psychoterapeuta než pro mě“, se vrátí a doporučí nás dál. Důvěra se nakonec vyplatí víc než oportunismus.

¶ Ackoff: vyřešit, nebo rozpustit

Russell Ackoff, jeden z průkopníků operačního výzkumu a systémového myšlení, napsal: „The righter we do the wrong thing, the wronger we become.“ Volně přeloženo: čím správněji děláme špatnou věc, tím víc se mýlíme (Re-Creating the Corporation, 1999). Dokonale napsaná žaloba ve špatně pochopeném sporu klienta nezachrání. Jen ho do špatného sporu zatáhne hlouběji.

V článku The Art and Science of Mess Management (Interfaces, 1981) Ackoff rozlišil čtyři způsoby, jak se k problému postavit:

• absolution: problém přehlížet a doufat, že zmizí sám,
• resolution: udělat něco, co je dost dobré,
• solution: najít nejlepší možné řešení,
• dissolution: změnit systém nebo jeho okolí tak, aby problém přestal existovat.

Advokacie obvykle nabízí resolution a solution, tedy spor nějak vyřešit. Často je ale správnou odpovědí rozpuštění, změna struktury, ze které spor vyrůstá. Rozdělit firmu, jejíž společníci spolu už nemají co dělat. Přepsat smluvní rámec, do kterého je konflikt zabudovaný. Uspořádat rodinný podnik tak, aby se tři generace nemusely potkávat na jedné valné hromadě. V úzkém smyslu to nejsou právní řešení. Advokát je navrhuje společně s klientovým ekonomem a daňovým poradcem, někdy i s terapeutem.

Absolution myslel Ackoff jako chybu: problém ignorujeme a doufáme, že se vyřeší sám. Vědomé rozhodnutí věc nechat být je ale něco jiného a podle mě patří k nejvíc podceňovaným radám v české advokacii. Klient někdy potřebuje slyšet, že se mu spor nevyplatí. I když pravdu má, další vedení sporu by ho stálo víc let, peněz a zdraví, než kolik může získat. Když mu to řeknete a on radu přijme, můžete mu ušetřit pět let, půl milionu korun a spoustu nevyspalých nocí. Když mu to neřeknete, protože byste přišli o zakázku, máte etický problém, který si musí každý advokát vyřešit sám se sebou.

¶ Uznání místo peněz

Tam, kde soudní spor nepomůže s tím, co klient doopravdy nese, tedy s potřebou uznání, omluvy nebo uzavření, nabízí nástroje restorativní justice. Jejím klasikem je Howard Zehr a kniha Changing Lenses (1990). Tradiční trestní justice podle něj vidí v trestném činu porušení zákona a hledá viníka a trest. Zehr v něm vidí především újmu způsobenou konkrétním lidem a vztahům, ze které vzniká povinnost škodu napravit.

V Česku má mediace vlastní zákon (č. 202/2012 Sb.) a soud může stranám nařídit první setkání s mediátorem v rozsahu tří hodin (§ 100 odst. 2 občanského soudního řádu). V trestních věcech mediaci zajišťuje Probační a mediační služba. Pro civilní spor je restorativní pohled důležitý hlavně proto, že spory, ve kterých lidé bojují léta, mívají podle mé zkušenosti v jádru nesplněnou potřebu uznání. Klient, který dostane peníze, ale uznání ne, často nemá pocit, že je věc uzavřená. Klient, který dostane uznání bez peněz, ten pocit mít může. Stává se to ovšem zřídka.

Z toho plyne otázka, kterou stojí za to položit hned při zadání: „Co byste byl ochoten přijmout místo části peněz, kdyby protistrana udělala tohle?“ Tím „tohle“ je plnění bez finanční hodnoty: písemné prohlášení, omluva, společné vyjádření vůči třetím osobám, zápis do firemních dokumentů. Často tak vyjde najevo obrys dohody, ke kterému by se přes samotné peníze nikdy nedošlo.

Pro mě to byla jedna z nejpřekvapivějších zkušeností z praxe. Spory, v jejichž urovnání se objevil nefinanční prvek (omluva, společné prohlášení, gesto), hodnotili klienti po letech spokojeněji než ty, které finančně dopadly lépe. A často to vyšlo levněji, protože uznání mívá pro protistranu nižší cenu než stejná hodnota v penězích.

¶ Krizová komunikace: když je problém v pověsti

Existuje celá oblast problémů, ve kterých advokát nemá čím pomoci, a firmy si ho přesto najímají: mediální a reputační krize. Na ty naše profese vycvičená není.

W. Timothy Coombs pro ně formuloval teorii situační krizové komunikace (Situational Crisis Communication Theory, SCCT), shrnutou v článku v Corporate Reputation Review (2007) a rozvedenou v knize Ongoing Crisis Communication. Reakce se podle ní řídí typem krize a tím, nakolik veřejnost firmu za krizi považuje za odpovědnou. Když je firma sama obětí (přírodní katastrofa, zlovolný útok zvenčí, fáma), stačí zpravidla rychle informovat a ukázat, co dělá. Jde-li o nehodu bez úmyslu, třeba technickou poruchu nebo stažení výrobku kvůli technické závadě, doporučuje Coombs vysvětlit okolnosti a zmírnit dojem odpovědnosti. K omluvě a odškodnění má firma sáhnout, pokud už podobnou krizi měla nebo má pošramocenou pověst. Když krize vznikla porušením pravidel, kterému šlo předejít, vyžaduje plnou omluvu, převzetí odpovědnosti a odškodnění. Špatně zvolená reakce umí krizi prohloubit.

Právě tady se právní a komunikační strategie obvykle srazí. Advokát instinktivně volí obrannou komunikaci: nepřiznávat odpovědnost, neomlouvat se, protože omluvu může protistrana použít u soudu, a neříkat víc, než je nutné. V právní logice tím chrání procesní pozici. V logice pověsti to může být sebevražda. V krizové komunikaci se totiž obvykle zdůrazňuje rychlost první reakce a soudržný příběh, přesnost právní formulace je až druhá.

Krizovou komunikaci proto má vést odborník na krizovou komunikaci. Advokát má úzký a přesně vymezený úkol: pohlídat, aby firma nepřiznala skutečnosti, které by jí založily odpovědnost, a aby formulace nepoškodila její procesní postavení. O tónu, příběhu, načasování a kanálech rozhoduje specialista. Nemá-li ho klient po ruce, advokát mu ho má najít, a ne ho sám nahrazovat.

Jeden můj dlouholetý klient má pravidlo, které si zaslouží citaci: „Když máš krizi, do dvou hodin musí být v místnosti tři lidé: právník, krizové PR a finanční ředitel. Když máš jen jednoho, máš odpověď v jednom rozměru a krize tě převálcuje v dalších dvou.“

¶ Kde končí role advokáta

Edgar Schein, dlouholetý profesor MIT, popsal v knihách Process Consultation Revisited (1999) a Helping (2009) tři role, ve kterých profesionál pomáhá:

1. Expert dodá informaci nebo službu, o kterou si klient řekl. To je tradiční představa advokáta: „přineste mi spis, napíšu vám žalobu“. Funguje, když klient přesně ví, co potřebuje.
2. Lékař stanoví diagnózu a předepíše léčbu. Klient přináší příznaky a profesionál určí, o co vlastně jde.
3. Procesní konzultant pomáhá klientovi, aby svůj problém sám pochopil, a buduje s ním vztah, ve kterém je to možné.

Schein doporučuje začínat vždy procesní konzultací: nejdřív skromnou otázkou zjistit, o jaký problém vůbec jde, a teprve potom přejít do role experta nebo lékaře. Rada daná dřív, než pomáhající problému porozumí, může být podle něj zbytečná, nebo dokonce urážlivá. U advokáta to znamená nepřepnout po první klientově větě („mám problém se společníkem“) rovnou na „sepíšu výzvu k plnění“. Bez té úvodní otázky triáž nefunguje.

Donald Schön v knize The Reflective Practitioner (1983) popsal, že zkušený profesionál přemýšlí o tom, co dělá, přímo v průběhu práce a podle toho postup upravuje. Pro advokáta z toho vyvozuji dvě pravidla. Před žalobou diagnóza: žaloba není výchozí výstup, je jedním z možných a musí obhájit, proč zrovna ona. A po každém větším úkonu otázka, jaké má vedlejší účinky psychologické, vztahové, reputační a ekonomické, nejen procesní.

Klient, který přijde se sporem zčásti právním, zčásti psychologickým a zčásti reputačním, je normální klient. Platí mimo jiné za to, že mu advokát umí říct: „Tohle je za hranicí mé odbornosti a znám někoho, kdo to umí lépe.“ Advokát, který ho místo toho odbude větou „my tady řešíme jen právní věci“, přichází o jeden z hlavních důvodů, proč jeho profese existuje.

Smí advokát klientovi radit, aby šel za psychoterapeutem, najal si krizové PR nebo zvážil, zda spor opravdu chce vést? Etická pravidla takové rady nezakazují. Zákon o advokacii ukládá advokátovi chránit a prosazovat oprávněné zájmy klienta a uplatnit v jeho zájmu vše, co pokládá za prospěšné (§ 16 zákona č. 85/1996 Sb.). Etický kodex (usnesení představenstva ČAK č. 1/1997 Věstníku, naposledy změněné v roce 2026) počítá s tím, že věc, na kterou advokát nemá dost zkušeností nebo speciálních znalostí, má odmítnout, ledaže klient po vysvětlení souhlasí; pak postupuje zpravidla ve spolupráci s jiným advokátem nebo jiným odborníkem (čl. 8 odst. 2). Americká modelová pravidla jdou dál. Pravidlo 2.1 ABA Model Rules of Professional Conduct dovoluje advokátovi opřít radu i o morální, ekonomické, sociální a politické ohledy a komentář k němu doporučuje odkázat klienta na psychiatra, psychologa, sociálního pracovníka nebo účetního, pokud by to kompetentní advokát udělal.

Hranice vidím tři:

1. Advokát neprovádí intervenci, na kterou nemá kvalifikaci. Doporučit psychoterapeuta může, sám terapii dělat nemá. Doporučit krizové PR může, dělat bez výcviku krizového komunikátora je profesně sporné. Kde přesahuje svou odbornost, předává.
2. Advokát nezneužije blízkost. Dlouhý důvěrný vztah mu dává neobvyklou znalost klientových slabin. Může ji použít v klientův prospěch, za což mu klient platí, nebo proti němu, a tím by přestal být advokátem v jakémkoli profesním smyslu.
3. Advokát si umí přiznat, že není ten, koho klient potřebuje. Psychologicky je to nejtěžší. Vyžaduje to profesionála, který svou hodnotu neodvozuje od toho, jak nepostradatelně působí. Kdo to neumí, drží klienta v závislosti na sobě. Advokát, který to umí, pustí klienta k lidem, kteří mu pomohou, a klient se k němu pak vrací, protože sám chce.

¶ Závěr: kouzla poctivá a kouzla podvodná

Klient z úvodu nakonec k soudu nešel. Půl roku se o jeho nespavost staral psychoterapeut, o pověst krizové PR, o rozhovor se spoluvlastníkem mediátor a o úzký právní rámec já. Věc skončila smírem, který nepřinesl tolik peněz, kolik bychom si troufli u soudu vybojovat, ale klienta vrátil do života. Po pěti letech mi řekl, že je to jediná „výhra“ v jeho životě, na kterou je hrdý.

Za nejvyšší podobu advokátní role považuji rádce, který zná klienta, jeho podnikání i rodinu natolik, že umí poradit i to, co nedělat, a kdy spor raději ukončit. Taková práce se za hodinovou sazbu účtuje špatně. Lépe jí sedí dlouhodobá spolupráce s pevnou odměnou, ve které advokát nemá důvod klienta do dalších úkonů tlačit.

Podvodné kouzlo je předstírat, že právo umí i to, co neumí. To poctivé v tomhle případě nebylo právní a nebylo ani moje. Spočívalo v tom, že advokát na věc nezůstal sám.

K souvisejícím tématům: jak rozhoduje soudce a co kdo skutečně chce v textu o psychologii zúčastněných, proč klasická vyjednávací doktrína selhává proti iracionálnímu protivníkovi v textu o asymetrické obraně a vědecké pozadí vyjednávání v článku Paragrafy jsou jen základ: psychologie a taktika v právním sporu. Prakticky pak o tom, kdy do sporu jít a kdy ne a kdy zvolit mediaci místo soudu.

¶ Doporučená literatura

• Ackoff, R. L. (1981). The Art and Science of Mess Management. Interfaces, 11(1), 20–26.
• Ackoff, R. L. (1999). Re-Creating the Corporation: A Design of Organizations for the 21st Century. Oxford University Press.
• American Bar Association. Model Rules of Professional Conduct, Rule 2.1 Advisor, včetně komentáře.
• Coombs, W. T. (1999/2014). Ongoing Crisis Communication: Planning, Managing, and Responding. Sage.
• Coombs, W. T. (2007). Protecting Organization Reputations During a Crisis: The Development and Application of Situational Crisis Communication Theory. Corporate Reputation Review, 10(3), 163–176.
• Česká advokátní komora. Usnesení představenstva č. 1/1997 Věstníku, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex), ve znění pozdějších předpisů.
• Daicoff, S. (2006). The Comprehensive Law Movement: An Emerging Approach to Legal Problems. Scandinavian Studies in Law, 49, 109–128.
• Maslow, A. H. (1966). The Psychology of Science: A Reconnaissance. Harper & Row.
• Schein, E. H. (1999). Process Consultation Revisited: Building the Helping Relationship. Addison-Wesley.
• Schein, E. H. (2009). Helping: How to Offer, Give, and Receive Help. Berrett-Koehler.
• Schön, D. A. (1983). The Reflective Practitioner: How Professionals Think in Action. Basic Books.
• Wexler, D. B., & Winick, B. J. (1996). Law in a Therapeutic Key: Developments in Therapeutic Jurisprudence. Carolina Academic Press.
• Zehr, H. (1990). Changing Lenses: A New Focus for Crime and Justice. Herald Press.